S Luckou na černo

Další ze seznamu, co v tomhle životě musím zažít, jsem si odškrtla ve středu. Poprvé bez všech dětí jsme si vyrazili na noc na koncert Arakainu a Lucie Bílé. Žijeme i odpadáme z toho do dnes, dlouho mě takhle nebolelo celé tělo. Úžasný zážitek!

Malý vzrůst mi občas pomáhá se protlačit dopředu. K vzteku je, když je před vámi bariéra z dvoumetrových lidí, to mám prostě do konce koncertu smůlu. Tentokrát jsem "to štěstí" měla, ač jen v jednom vydání, za to s paroháčem vytrčeným nad hlavou a s hárem metajícím v průměru jednoho metru. Manžel to komentoval slovy: "Jediný klepač hlavy a my ho vyfasujem před sebe", což mě spolehlivě odbouralo na celé vystoupení předkapely. Výhodu to mělo. Rozhledně za chvíli vyschlo hrdlo a na hlavní program jsem se dostala zhruba do třetí řady.

Svoji jedinou použitelnější fotku jsem nahrála na Instagram. Tyhle jsem vykradla manželovi z telefonu zatímco teď spí, tak pšššššššššt! Má je hezčí ale jen kvůli vyšším rukám, to je snad jasné :)