Karanténa

Ahoj, jmenuji se Jana a už pět týdnů jsem nebyla doma. Vítejte v mé karanténě. Protože jsem se rozhodla zachovat zodpovědně, když se mi zhruba pátý den po návratu z Anglie rozjelo nachlazení, zavolala jsem na hygienu. Ta mě vyslala na odběrové testy. Jsem schopná si po propocené noci dojet 40 minut autem? - Jsem. - Žádná odběrová sanitka nebude.
Výsledky testů jsem ale nedostala ani po týdnu. Prý je ještě nemají, ale bude lepší, když přijedu v sobotu znovu na odběr a tyhle nové výsledky už budou do druhého dne. Dobře. Každý přeci touží, aby mu zaryli štětičku až do mozku a druhou zabodli hluboko do krku. O takový rajc nechce přijít nikdo.
Do druhého dne tedy znamená v neděli? Ale kdeže, v neděli se nepracuje, takže až v pondělí.
V pondělí po poledni už mi bylo víceméně jasné, že nikdo nezavolá, ale nakonec přeci! S těmi 10 dní starými výsledky... Negativními. Takže mohu domů? Ale kdeže, musíme počkat na ty nové.
A tak si tu mohu dále užívat samotu plnými doušky a vysvětlovat dětem po telefonu už pátý den, že zítra možná přijdu domů "a dárek ti, Josífku, ještě fakt dát nemůžu".
Jedinou tekoucí vodu si tu labužnicky dopřávám v improvizovaném dřezu ústícím do kýble. Suchý záchod ústí tak maximálně do nádrže, kterou jsem ráda, že alespoň zvládnu odnést daleko do zahrady - nutno podotknout bohužel daleko častěji, než by si můj dávicí reflex přál absolvovat.
Vlasy mi momentálně končí někde lehce nad pasem, absolvovala jsem proto už i mytí hlavy v připravených několika kýblech s teplou vodou, a musím uznat - nebylo to lepší než svědící hlava předtím, ne-e.
Jediná obyvatelná ložnice je ta u kluků, kde jsme už před několika týdny smontovali patrovou postel ještě z bytu a donesli matraci, aby si měli kde hrát, zatímco pracujeme. Další výborný tip je pak nechat ráno otevřené okno. A zapomenout na něj do noci. A ano, povedlo se mi to znovu. Okamžik uvědomění byl pohled na fotku s teploměrem. Je to přesně to co chcete zjistit o půlnoci a mít na spaní krásných 14 stupňů.

Už nepohrdnu dokonce ani fotkou cizího dítěte z obchoďáku.

Jako dámička jsem začínala karanténu s červenými nehty, plyšové vestě a vínových kozačkách. Teď jsem ráda za jediné legíny, které nemám od prachu, zacákané od barvy, tmelů a sazí z kamen. Ovšem kolena nyní rozhodně nejsou přiléhavého legínového typu, ale spíš tak jako strejdovy tepláky někde v půlce lýtek. Z původně i poctivě odlakovaných nehtů, kde zbyl nehet delší než lůžko, je černý roztřepený pahýl rovněž od sazí. Dobrá zpráva, po dvou týdnech jsem se na přikládání do kamen konečně naučila nezapomínat na rukavice.

Zrecyklovaná terasa

Co jsme se pustili do rekonstrukce, věděla jsem, že zrecykluji všechno, co bude jen trochu možné. Cihly poctivě rovnané, dřevo tříděné na několik kupiček podle stavu, velikosti a účelu. Tím to samozřejmě nekončí. Ale vrchol zero waste zažívám až teď, co jsem na domě zavřená sama už třetí týden v karanténě. Jako kuchyň posloužil kus staré pracovní desky se dřezem, na který mi přidělali  nohy a sifon, který končí v kýblu, to abych mohla denně i posilovat.
Jako první věc, k čemu mě donutilo sluníčko a neutěšený výhled na hromady cihel a prken na zahradě, byla terasa. A za jediné odpoledne po práci jsem jí prostě postavila - jako patky posloužily staré očištěné cihly skládané na sucho na sebe. Jako rám terasy jsem využila masivní zárubeň ze zrušených dveří a uprostřed po delší straně přidala ještě trámek navíc. Navrch už jen prkna, která jsme původně odřezali uvnitř - ať už v místě budoucí koupelny nebo pod kamny.
Jen se po vítězoslavném finále výrazně ochladilo a na tomhle miminku od terasy se v pěti stupních zatím moc sedět nedá. Nejraději proto sedím hned za dveřmi na zemi, kam velkou část dne svítí sluníčko a ohřívá prkna. Výhled mám teď mnohem lepší. Co ze dřeva od loňska venku zbylo, jsem nacpala do kýblů, ze kterých si každý večer přitápím v kachlových kamnech, a chrochtám si nad asi nejkrásnější investicí na domě.

Ale baví mě i mini recyklace ala Babica. Tak když není nový váleček na natírání, je kladivo... a pod ním povolí tak nějak každý váleček. Doporučuji však jen do určité fáze. Ve chvíli, kdy se utrhne vnitřek, tak končíte... Ale zábradlí jsem s ním natřít stihla. Podobně obstál váleček i na podlaze - špička se utrhla až přesně na poslední tah. Potom už jsem, uznávám, vyměkla i já, a prosila ve stavebninách, aby mi nový váleček dovezli a hodili za dveře. Ještě jednou děkuji za záchranu!

Tátovi

Začátek roku nebyl z nejšťastnějších. Táta navždy odešel hned 4. ledna. Stihli jsme ho jen tak tak převézt blíž k nám a dojít se rozloučit - každý, kdo mohl. Odejít chtěl sám, nikdy se nerad dělil o svou bolest, a tak počkal, až všichni odejdeme a potom nám usnul... Večer, kdy nám to přišla máma říct, mi naskočil obvyklý mód "vše zařídíme, o vše se postaráme", ve kterém není prostor pro emoce -  zrovna tak, jak jsem to viděla u rodičů celý svůj život.

Ty dny už jsem čekala na rozhodnutí, jestli budu moct odjet na pár týdnů do Anglie do školy. Když už i to bylo jisté, a začala jsem zařizovat vše potřebné pro odlet, věděla jsem, že chvíle pro emoce přijde teprve až budu daleko a sama. Ani jsem nemusela čekat příliš dlouho. 

Táta za mnou přišel ve snu - přesně dva měsíce po tom co odešel. Seděl vedle mě a ukazoval fotky domu, kde jsem vyrůstala, místa, která tak stěží někdy mohla vypadat, ale na tom ve snu nesejde. Dívali jsme se spolu dál i na fotky našeho domečku tak, jak jsme si je prohlíželi poslední týdny v nemocnici, kdy mu dělala radost každá změna a posun. Jak kdyby ale měl najednou svoji složku v telefonu, kam se mu ukládá všechno, co vyfotím u sebe, a ukazoval mi jí se slovy: "Já to všechno vidím". V tu chvíli jsem se vzbudila s nezastavitelným pláčem uprostřed noci a brečela dlouho. Probrečela jsem i celou snídani, když jsem svůj sen vyprávěla mojí úžasné Rosey, u které jsem v Anglii bydlela. 

Asi nikdy jsem nezažila silnější a živější sen. Ano, také brečím znovu pokaždé, když si na něj vzpomenu, přesto jsem za něj tak ráda. A není vůbec jednoduché být od soboty zavřená v karanténě na domě, který mi rodina během pár hodin celý připravila na provizorní žití. 

Táta je tu všude se mnou. Ať v té zdi, kterou i během nemoci nemohl nechat nenahozenou a u které každý večer usínám, nebo u podlahy v koupelně, kterou jsem betonovala, zatímco mi seděl za zády na židli a kontroloval každý můj pohyb snažící se dosáhnout roviny. Jak já byla ten den vyčerpaná fyzicky a psychicky... Táta u mě stojí také pokaždé, když beru do ruky kladivo nebo se po hlavě vrhám do něčeho, co jsem nikdy nedělala. Naučil mě jednu strašně důležitou věc, a tou je improvizace. Nikdy nezapomenu na jeho oblíbená slova: "Člověk může bejt blbej, ale musí si umět poradit". 

Fotka je z doby, kdy nám dodaly špatné dveře na zahradu, opravit je nechtěli, jen je odmontovali, vrátili zálohu a na další firmu jsme s vybouraným otvorem čekali několik měsíců...

Strašně mi chybíš, tati, ale já to tu zvládnu. Ty víš, že ano. 

První vlaštovky v domě

Tak. Zvládla jsem to. Plán při koupi domu sice zněl, že Vánoce už oslavíme v novém, ale navzdory nezrealizované čističce odpadních vod jsem se nevzdala představy alespoň dokončené jedné místnosti. Nejen kvůli sobě. Táta je už přes měsíc v nemocnici a nevíme, jestli se nám vrátí domů alespoň na posledních pár dní. Fotky domečku ho baví, a je to ta nejsilnější motivace, co mě hnala po návratu z práce nahodit montérky, několik vrstev teplého oblečení a do večera na tomhle plánu každý den pracovat.
Do Vánoc jsme měli krásně čistý obývák a teď už i verandu. Dodělat před koncem roku i prostor pro kuchyň mi zhatily za prvé nečekaně narozeniny slavené tři dny a následky, které si nesu nejspíše ze štukování nebo škrábání zdí. Zablokované žebro zavelelo odpočinek. Mám tak alespoň čas uložit další vzpomínky na tento rok. Příští rok ten stromeček na verandě už stát musí...!

Na skok v Madridu

Loňská výprava do Irska pro mě byla úplná premiéra takového cestování - na prodloužený víkend vyrazit do ciziny, spát u přátel, načerpat od nich co nejvíc informací, jak se jim v jiné zemi žije, co stojí za návštěvu, a se spoustou fotek mít potom na co vzpomínat zase minimálně celý rok. Loni jsme tak vyrazily s Anežkou na dámskou jízdu, letos s kamarádkou.

Vánoční trhy mě ani nenapadlo si přát, a byla jsem moc ráda, když jsem před námi ty stánky uviděla. Provedení bylo zajímavé vystřízlivění. Na tomto nádvoří existovaly jen dva typy stánků: betlémy a plyšové čepice s jednorožci. Asi ve dvou výjimkách místo betlémů nebo u betlémů ještě vánoční ozdoby se Santou. A všude mezi lidmi prosakovaly skřehotavé zvuky černochů v rouchu nebo o generaci mladší existence nabízející práskací kuličky.

Unešená jsem ale rozhodně byla ze všech těch balkónků, kamkoliv jsme šly. Každý jiný, každý krásný, skoro nikde žádný kýč.

Nejstarší hospodu na světě bych rozhodně nehledala ve Španělsku. Přesto tu funguje od roku 1725.

Mercado de San Miguel je nádherná budova z kovu a skla, ve které člověk sežene k uspokojení hladu snad vše, na co si vzpomene. My neodolaly špízům z nakládaných oliv, zeleniny a mořských potvor, kde jsem musela ochutnat chobotnici.
Pozornější najdou i vrabčáky, které jsou tu také nějak červenější než u nás.

Královský palác je neuvěřitelně obrovská stavba, ale podobnou velkorysostí (obzvlášť pro mě) tu oplývá úplně všechno od parků, památek, plotů i jiných budov. A všechny jsou prostě úžasné.

Shodly jsme se, že už jsme dost velké holky, abychom poprvé v životě shlédly výstavu obrazů a zavítaly do největšího muzea jakým je ve Španělsku Museo del Prado. A peněz za vstupné jsme rozhodně nelitovaly. Kdy taky zase uvidíme obraz od Rembrandta?
Na závěr procházky historickou částí města jsme prošly Parque del Retiro, kde ještě na konci listopadu kvetou macešky a dá se zahlédnout kromě našeho obvyklého ptactva i papoušky.

A za parkem jsme míjely stánky, kde jsou nejčastěji nejrůznější antikvariáty. Až v tom posledním otevřeném jsem zatoužila po nějaké památce do domečku, ale nic mě nezaujalo. O to víc jsem začala toužit po návštěvě blešího trhu, který ale bohužel v sobotu není. Vynahradily jsme si to druhý den návštěvou sekáče, což hodlám při nejbližší příležitosti na cestách zase zopakovat.   

Počasí se nám umoudřilo až poslední den. Těšily jsme se na výhled z Faro de Moncloa, ale před naším příchodem ho stihli akorát zavřít kvůli silnému větru.
Nemůže být každý den posvícení. Jsem šťastná za papoušky i za zpěváky ve vlaku, drobný kolorit Madridu, který mě ani nenapadlo, že v tak krátké návštěvě zažijeme.

Kachlová kamna

Je to už čtyři měsíce, co jsem začala psát o mé neschopnosti rozhodnout se ohledně kachlových kamen. V domě totiž byla kachlová kamna. TA kachlová kamna, o jakých jsem vždycky snila (ideálně tedy i s pecí, ale zůstaňme na zemi).
Bílá - žádná zelená nebo modrá, se kterými bych si neuměla poradit. Původní se vším všudy, mají za sebou 80 let postávání v rohu. Ale ve špatném rohu - v prvním patře, kde si kuchyň ani neumím představit. Jen odbornou demontáž "na někdy příště" nám kamnáři nacenili na 10 tisíc. A nová obyčejná kamna s píckou stojí jen jednou tolik. O nových jsem si ani netroufla přemýšlet - navíc by prostě neměly přeci už tu duši...

Lámala jsem si s adekvátním rozpočtem hlavu opravdu dlouho. Ale někdy se váhání prostě vyřeší samo. A tak, když jsem začala řešit komín, kterým nám zatékalo dovnitř, objevil se spolu s kominíkem najednou i kamnář, pro kterého nic nebylo problém, za přijatelné ceny, a na rozdíl od jiných kamnářů, by si na nás udělal čas ještě letos. Chápu, že u řemeslníka by člověku naskočila hned kontrolka, protože to přeci není samo s sebou. Tohle bylo pro mě ale zjevení pohádkového dědečka, se kterým jsme si sedli na první dobrou a na první dobrou bylo rozhodnuto. Kamna budou nová.
A že se mi z nabídky nelíbí mosazné úchytky a nebo černý rám u těch s porcelánovými? 'Nebojte, já si s tím nějak poradím...'
Srdíčko na to ♥

První podzimní

Navázat na první jarní příspěvek prvním podzimním není zrovna dobrá vizitka. Tedy ta virtuální. Tou reálnou se snad za celé léto tolik hanbit nemusím, protože jsem trávila snad každý volný okamžik na domě. Na domě a zahradě. Nově objevená vášeň, která mě nepřestává udivovat. Sice už vím, že letošní vánoce neuhraji, ale snad i o to víc se mohu z každého malého posunu na domě radovat.
Měla jsem už rozepsaných hodně příspěvků, které stárly rychleji, než jsem je vůbec stihla dopsat. A tenhle není výjimka. Stal se ze mě sedlák, zedník, sklenář i natěrač. Úspěšně jsem odolávala už jen vrtačce a cirkulárce. Tak vrtačku už si mohu také škrtnout... Dům je plný suti, prachu a kabelů. Vlastně nemám ani co uložit za hezký obrázek.

Ale jeden památeční jsem přeci vybrala. Čtyři kila sklenářského tmelu a ještě nejsem u konce... Pokračování příští rok, až teploty dovolí. V samotném podzimním finále jsem si mezi opravenými skly nebo barvou vybrala barvu, tak teď už jen odcházet ze stavby jednou dříve než za tmy, abych stihla i hezky nafotit výsledek.

První jarní

Mirka mě svým vyprávěním zase celou zahanbila. Nejen že pokaždé, když jí čtu, říkám si, jak takhle božsky nikdy psát nebudu, za druhé umí krásně mile přehánět. A to také nikdy umět nebudu. Proto jdu na takové setkání s trémou a pak jsem ráda, že mám vedle sebe manžela, který obstará veškerou zábavu u stolu.
A kde beru to přesvědčení, že s někým bude milo, a aniž bych o tom přemýšlela, pozvu ho na kafe, a pak to tak také takové je? Myslím, že mám obecně víc štěstí v životě než rozumu. Tak jen ťukám, ať to tak vydrží: teď s hypotékou, před přijímačkami na gymnázium, s novou prací i druhým autem. Děje se toho teď tolik, že stěží stíhám vnímat dny v kalendáři. Většinou je to jen vžum, vžum a další měsíc pryč. Ale to jaro, to jaro je letos krásnější, než kdy jindy.

Když se plní sny

Člověk si je během jednoho týdne schopný udělat celý seznam přání, co by si teď hned rád pořídil, byť i jen pro radost. A pak je takový seznam, který putuje s člověkem celý život. Mám spoustu věcí a plánů, "až budu velká holka". Jednou z položek je i kubistická cukřenka od Pavla Janáka.
I když se za tu velkou holku se svými 150 cm stále nepovažuji, pasovali mě do ní přátelé a manžel, kteří se mi na dózu složili k narozeninám...

Jen co mi oschly slzy dojetí, začala jsem si cukřenku malovat na velkém stole, ke kterému se konečně všichni spolu vejdeme. No jo, podejte ženské prst, ukousne vám ruku. Ale sama jsem si nedovedla představit, že se do toho skutečně dáme - a ani ne o dva měsíce později začneme řešit koupi domu.

A opravdu řešíme... Držte palce. Začíná zatím suverénně největší dobrodružtví, na jaké se spolu po sedmnácti letech vztahu vydáváme.

3. den, Powerscourt a Glendalough

Zážitky z Irska jsem si sice nestihla včas sesumírovat a publikovat, ale rozhodně z nich žiju dodnes. Minimálně řadou přes 250 dní vkuse na Duolingu, abych tedy s tím anglickým jazykem konečně pohla pravidelným tréninkem..
Třetí den v Irsku, opět z většiny slunečný, jsme měli ještě plnější než předchozí. Začali jsme v obrovských zahradách dalšího majestátního hradu Powerscourt. Jezero s kašnou zarostlé lekníny, japonská zahrada plná květoucích třešní, park s arboretem, první drající se jarní květy ven ze záhonů kolem hradu... procházka klidně na celý den.

Naši průvodci nám toho ale chtěli ukázat co nejvíc, za což jsem jim moc vděčná, a vyrazili jsme odpoledne ještě do pohoří Wicklow. Od jezera Glendalough vede stezka ke stejnojmenné historické vesnici s významným klášterním komplexem nejspíš už ze 6. století.

Ale protože se rychle blížil večer, cestu jsme si urychlili autem. Také jako Powerscourt má tohle místo atmosféru zrozenou pro fotky - i přes svůj ponurý úděl. Vybrala jsem věž na hřbitově, která má vstup hned několik metrů nad zemí. Jako bonus nám u brány na hřbitov hrála paní na dudy - a já se až dětinsky telelila, že jsem ještě s návštěvou irského pubu zažila na vlastní uši i tohle.