Focení

Když koukám na fotky z průběhu skoro těch 10 let, co jsme s manželem spolu, je tam jasně upadající tendence. Na začátku hromady mých fotek, nějaké jeho, sem tam nějaká pěkná společná, spousta výletů, akcí... Pak máme narození dcery a hromadu jejích fotek. Snad každý týden něco nového, moje fotky už žádné, společné by se napočítaly na prstech. A potom tu máme narození syna... Některý měsíc nemáme jedinou fotku dětí. Pravda, přibyly fotky manžela (s dětmi, jak jinak), o společné vím jedné (navíc z karnevalu - na hlavě mám naražený klobouk s velkou červenou mašlí). Na výletech už se nikdo neobtěžuje tahat těžký foťák, natož ho vytahovat - "kvůli jednomu záběru, no má to cenu...?"

Pořízením malé brašny přes rameno se to trochu zlepšilo, ale společné fotky stále nemá kdo udělat. Proto jsem si vymyslela profi focení, které bylo právě dnes. Příprava probíhala dva dny dozadu, kdy jsem gruntovala byt a vymýšlela, co ještě neflekatého se dá obléct dětem. No moc toho nebylo... Ráno byla jediná šance, jak uchránit uklizený byt, vyrazit na celý den ven. Na "dopolední focení" byl sraz v parku po deváté hodině. Pravda, nenapadlo mě, že když přijdu v deset, budu na místě první. Fotili jsme se tři mámy, tři zhruba tříleté cácorky a náš Toník. Toník odpadl během focení na houpačce, tak jsem měla aspoň volné ruce na Anežku.
Fotograf si nejvíc liboval při focení ve starém rododendronu. Jedna šikovná větev na ležato a co se s ní dá dělat. Toníkovi se na ní líbilo taky v poloze na tygříka, ale fotografovo "teď ho pusť a až to blejskne, tak ho zase chyť" mě mírně děsilo.
Po parku/hřišti jsme pobíhali asi do půl druhé, potom jsme se přesunuli na jídlo a děti pokračovaly řáděním na trampolíně. Není divu, že když jsme se dostali domů ve tři na kýžené rodinné focení, děti vytuhly. Fotky ve čtyřech jsme nakonec zvládli, ač byly děti ještě silně nedovařené. Fotilo se do šesti.