Houbičkové povlečení

Mrzlo hluboko pod bodem mrazu. Netekla voda. Do počítače jsem si nalila pití. Co se skvěle načatým dnem ve dve hodiny odpoledne? Vytahala jsem si látky a konečně se pustila do šití povlečení pro Anežku. Na stříhání i na šití jsem si dávala záležet - musím se konečně naučit šít rovně. Kolem toho se mi motal Toník, tu si půjčit metr, tu vyzkoušet, co udělám, když se projde po té rozložené látce tam a zase zpátky, tu si udělat ze složené látky plné špendlíků pelíšek, tu vytahovat stroj ze zásuvky... A takovou jsem měla radost z toho, že mi to šití jde slušně rovně, že jsem si metr před koncem (pochopitelně na té delší straně) uvědomila, že nešiju obdélník, ale mám šít povlečení - a kde mám díru na deku?? Takže jsem metr před došitím začala řešit, jak udělám zapínání. Ale podařilo se. Necelých a pouhých pět hodin práce.

 "Jéé, moje peřinka! Děkuji, že jsi mi ušila novou peřinku. Je taková houbičková."

Gratuluji si, že mě napadlo přidat i modrou. Anežka totiž první co udělala, začala z postele vyhazovat všechny modré polštářky - "Aby mi to ladilo." Několik k sobě ladících barev nepozná, za to dobře ví, když je něco do kompletu. Mně to vydrželo do pětadvaceti. Doufám, že z toho vyroste dřív.