Ohlédnutí

Z hlavy bych asi težko vysypala nějakou vzpomínku za každý měsíc uplynulého roku. Ale pomocí fotek a zápisků se o to chci pokusit. Na památku. Pro sílu, kdykoliv si budu potřebovat připomenout, co vše už je za námi. 

Leden si vybavujeme živě. Od září jsme byli přesvědčeni, že se manžel tou dobou vrátí do práce. Místo toho najednou během kontroly v nemocnici stojíme před rozhodnutím, jestli má jít hned na další operaci nebo se dál týrat a přežívat jen díky práškům na bolest. Druhý den jde na operaci, aby mu udělali vývod z tenkého střeva. Od té chvíle se situace okamžitě lepší, ani prášky nejsou potřeba.

V únoru začíná manželovi zajišťovací chemoterapie. Názorně jsme pochopili, že o zdraví rozhoduje velkou měrou jídlo. Kromě pečlivého studování etiket v obchodě také pravidelně peču kváskový chleba.

Od března spí Tonda v pokojíčku. Stále častěji odpovídám na dotaz, kdy mám termín porodu. Další tři měsíce mi nikdo nechce věřit. Termín mám v půlce června, jsem ale přesvědčená, že se miminko narodí později, a moc si přeji, aby to bylo po 22. červnu v dalším znamení horoskopu (Kdybych napsala, že chci doma raka, tak to bude znít blbě.... :)

Duben lovím v zápisníku a nacházím hlášku Anežky: "Mami, já vím, co máme ve hlavě! Tam máme lebku! To je taková kost a má nahatý voči!"

V květnu jedeme s manželem na poslední napojení pumpy s chemoterapií. Tuhle dobu jsme očekávali s velkými obavami, najednou je tu a manžel je stále při síle, bez následků, se všemi vlasy a dokonce zvládá chodit delší a delší úseky bez bolestí. Objíždíme spolu několikero hodně vzdálených porodnic a důkladně vybíráme. Bavíme se myšlenkou, že každé naše dítě bude mít jiné místo narození (ač je to vlastně smutné).

V půlce června se stěhujeme do nově zrekonstruovaného podkroví u rodičů. V noci 22. června cítím u počítače první slabé kontrakce. Koukám z okna ven na nádherný úplněk, všichni už spí. Druhý den ráno mám mít kontrolu, vyjíždíme na čas a jsem šťastná, že poprvé zažívám spontánní porod. Josífek se podle fotek narodil ve 23:23 hodin.

Na červenec jsme domluvili focení - kompletní rodinné! Posledního července nastoupil manžel do nemocnice na poslední operaci a skončili nám veselé historky s pytlíkem (například Toník si jednu dobu liboval v otázce "Táto, máš pyklik?").

Na srpen jsme zase měli spoustu plánů, ale tělo po chemoterapii má na hojení jiný názor. Manžel tedy odpočívá a děti běhají po zahradě a večer držkují, že chtějí být ještě venku. Josífek je poklad největší, hodně spí nebo hltá, co se kolem něj děje.

Od září chodí děti do svých školek. Anežka se rozhodla zůstat věrná svým kamarádům ze státní školky. Pro Tondu tam zatím není místo, vozím ho proto do lesní školky a Josífek se zatím pod dohledem doma pase na dece. Na manželův návrat do práce to stále nevypadá a stává se z něj dočasný invalidní důchodce.

Říjen. Toníček už není batole. Každý den se nezapomene přijít pomazlit, ale mamánek není. Často si hrají s Anežkou na vše možné od zvířátek po letadla, ale pořád zůstává svůj. Někdy je to náročné pro všechny zúčastněné.

Dokazuje to i listopadová hláška ze zápisníku. Na stole se objevila neznámá láhev.

Toník: "Mami, co je tohle?"

Táta: "Slivovice."

Toník: "Mamííí, co je tohle?"

Táta: "Toníčku, slivovice."

Toník: "Nee, já se ptám mámy!"

Táta: "Máma to neví."

Toník: "Mami, co je tohle?"

Já: "Slivovice."

Toník: "Aha."

Prosinec je další měsíc, od kterého jsme měli nemalá očekávání. Nebo spíš přání. Přáli jsme si, aby byl do Vánoc manžel už v pořádku a mohl se do všeho víc zapojovat. Hojení se strašně vleče, ale pokroky jsou. A to je nejdůležitější. Nejdůležitější je zdraví, teď už to víme, ať to zní sebevíc hloupě. Zdraví a láska.