Toníček

Kdybych měla Toníka popsat jedním slovem, použila bych urputný. Do každého konfliktu nebo tvrzení jde po hlavě a tvrdošíjně vám bude tvrdit, že sklenička na stole je prázdná, i když v ní, stejně jako vy, vidí tekutý obsah. Jenže v prvním momentě si toho nevšiml a přeci teď neztratí tvář. Se stejným nasazením se vydal za Anežkou, že jde taky na návštěvu k prarodičům. Jenže má kašel a samotného s Anežkou ho ještě pustit nemůžeme. To mu nebránilo, aby se celý sám oblékl i obul a nachystal se ke dveřím, až ten děda Anežku konečně přivede a bude moct jít s ním. Zmohlo ho to takovým způsobem, že usnul u dveří vsedě.

 

Přemístila jsem ho do postele, zula, celého zpoceného ho svlékla z bundy a čepice, přikryla ho a dovolila si odejít. V následující chvíli se rozrazily dveře, jimi prolítl Toník plným hlasem nás ujišťující, že nezapomněl: "Já chci jít k dědovi Pavlovi!"