Odpoledne jsme zašité dobře zásobované v Choco Café a ani po čtyřech hodinách se nám žádné nechce domů. Cestou na metro naše partička burácí smíchem nad tématy hodné výrazně nižší věkové skupiny. V půl sedmé je loučení nevyhnutelné, posledních pár vět v průvanu metra a vyrážím na cestu domů. Přestoupím do totálně plného vagónu a zoufale koukám po tyčích na držení. Nejbližší se nachází vysoko nad moji hlavou, až moje bezradnost nedá ženě vedle mě a nabídne mi k přidržení svoje rámě. Její spolucestující neváhá a podává mi kelímek z Costa Café se slovy "V našich vozech se podává i čerstvá káva". Tu s díky odmítám a musím odmítnout i pozvání do divadla. Což mě teď mrzí, protože jsem neudržela místo, kam bych vás teď na ochotníky pozvala. Vím jen datum 17. nebo 18. května. Ale to vlastně vůbec nevadí, vyražte kamkoliv, je to prima!
 |
| (Mírně pochroumaný) suvenýr - ještě jsme nikde neochutnali všude velebené makronky, zítra napravíme |
Mám ráda tyhle vaše krátké postřehy, baví mě to a inspiruje! Díky! P.S. Já jsem makronkám nepodlehla, co vy?
OdpovědětVymazatTo mě moc těší :)
VymazatAni ja makronkám nepodlehla, a to jsme si je poctivě ve čtyřech roztrobili, aby ochutnal každý každou. Linecké cukroví a banánky to nejsou :)