Na těžší notu

Dnes v noci jsem se vzbudila s myšlenkou na babičku. Z ničeho nic jsem začala vzpomínat, jak si slastně pochutnávala v LDN na řízku, co ji rodiče donesli. Na prázdniny u ní a hodiny hraní Žolíků, o peníze! Jak si toho pak už moc nepamatovala, ale v Prší moje rodiče drtila a karty si v ruce rovnala rychlostí blesku takřka do konce.

Na hřbitovy nechodím. Už vůbec ne z povinnosti nebo že by se to slušelo. A máma v tomhle nikdy nešla na sílu, i když se uvnitř asi těžko smiřovala, že "za nimi nikdy nepřijdu". Přestala jsem tam s rodiči chodit po smrti nevlastní prababičky. Asi mi bylo milejší vzpomínat na drobounkou milou babičku, co ani v 97 letech nevynechala sázení svých čísel do Sportky, než na náhrobní kámen.
Co zemřela moje jediná babička před čtyřmi lety, popravdě nevím, jestli jsem jí pak na hrobu ještě byla. Dnes je to poprvé, co jsem opravdu jít chtěla. Vzala jsem do kabelky svíčky a sirky a šli jsme všichni. Stará místa jsem si pamatovala přesně, u babičky jsem musela chvíli hledat. Bylo vidět, že i Anežka vzpomíná, občas o babičce mluví.
Narovnali jsme několik převrácených květináčů na cizích hrobech a vyhodili povalující se větrem odnešené prázdné obaly od svíček. Teprve s dětmi mi ta návštěva hřbitova dává zase smysl. V době, kdy se o smrti moc nemluví a vystrkuje se mimo běžný život, je to jedna z mála cest jak ji dětem přiblížit. Z nápisů čtyřměsíčních miminek mi bylo úzko. Z malého ozdobeného stromečku a talíře s chlebíčky na hrobě se mi zlomil hlas.

Mimochodem Žolíky mám od babičky natrénované bohatě. Už je se mnou dávno taky nikdo nechce hrát.