2015

Na blogu nejlépe vidím, jak jsme v podkroví za poslední rok různě stěhovali. Přitom mám pocit, jako bychom takhle žili alespoň dva roky. Dodělali jsme koupelnu i kuchyň, přestěhovali trochu ložnici, vyklidili k pronájmu náš byt... To už zase předbíhám, zkusím víc popořadě:
V lednu byla kuchyň v plenkách, za to už jsme se měsíc koupali a poprvé usušili prádlo v sušičce. Pro sedmičlennou domácnost na pár metrech k nezaplacení!

Místo na rozkládací gauč pro návštěvy a pracovní stůl - počítané na centimetry, jak jinak

Jednoduchá koupelna baví napořád

V únoru musel manžel znovu na operaci, tentokrát neznámý útvar v játrech. A co myslíte?
Měl ho tam...

(Děti mi sem žádné nechodí, že ne?! Vás duchem mladé nepočítám.)

Od března je naše podkroví s maličkou kuchyňkou plnohodnotné bydlení. Ano, přiznávám, ta žárovka tam visí dodnes, na rozdíl od března ale už víme, co přijde místo ní.

Nejjednodušší a nejmenší možná kuchyň. Víceméně slouží jen na přípravu kávy, ostatní se děje v kuchyni o patro níž.

Po celý duben mi dělaly velkou radost kopretiny v kuchyni. O jejich osud venku jsem si nedělala velké naděje, jenže milé kopretiny naopak kvetly v ohromném (minimálně jednou takovém) trsu ještě v říjnu! Také o svoji první kokedamu jsem měla trochu obavy, ale je s námi stále a taktéž jednou taková, než když jsem ji přivezla z Design Shakeru v Praze.
V dubnu jsme ještě vyrazili na snový první koncert bez dětí, na Arakain s Lucií Bílou.

Místo velkého neutrálního květináče posloužil papírový pytlík, vlastně dva slepené k sobě.

Kokedama ze Zahrady na niti nad pracovním stolem

Květen na blogu dostál svému jménu, zelenal se mi každý příspěvek. A manžel přivedl k životu bakelitové hodiny z Aukra.

Staré a nové je nej kombinace na světě

Improvizovaný kout v koupelně - tohle hnědé sklo mám čím dál raději.

Loňský rok jsem poprvé přijala za smysluplný Den otců. Ten "náš" byl opět v nemocnici na poslední plánované operaci. Josífek pak hned oslavil druhé narozeniny a připravili jsme náš původní byt k pronájmu (dvě fotky o tři roky zpátky třeba tady).

Naše parta pohromadě - i v roce 2015 mám takových fotek poskrovnu

Na červenec tu vzpomínám stále. Touto velkou oslavou jsme si pro sebe uzavřeli dobu nemocí a nemocnic. Po našem výročí následovala svatba nejlepších přátel, kterou jsem koordinovala i dekorovala, a zároveň přišla nabídka na snovou zakázku. Náročný měsíc!

Výročí jsme nakonec slavili v několika dnech, abychom stihli vše, co jsme si přáli.

Dekor svatby v lesním duchu s lučním kvítím

Srpen trávily děti venku zatímco já u počítače, kde jsem potila (v tropickém létě doslova) návrhy do výběrového řízení.

Za plotem dřív pobývaly slepice, teď plot nese stolek, kde může máma přesazovat kytky. Využíváme každý centrimetr i na zahradě.

Od září opět vstávání do školy, s rozedněním ale jako za odměnu pokaždé pohled na srnky přímo z okna. Děti dostaly na písek kovové bábovičky, úplně nové i staré bazarové kousky. A poprvé jsem odhalila fotky z focení SOFFA, na které jsem se přijela do Prahy v červenci podívat, i fantastické video z výročí.

Teď je období, kdy je zase vůbec nevídám, už se mi stýská.

Bábovičky, legendární nestárnoucí hračky

V říjnu se udála zase spousta věcí. Sice jsem ve výběrovém řízení neuspěla, můj cíl se tím ale nehnul ani o píď. Tonda oslavil páté narozeniny, já si bohatě užila Designblok i workshop se SOFFA.

Gravírování do dřeva je nečekaná zábava!

Na věštírnu šperkařky Janji Prokič jsem se na Designbloku těšila nejvíc.

V listopadu jsem už měla nachystaný adventní kalendář pro děti, tentokrát v bezpečné výšce. A naposledy pro tento rok jsem tvořila z pole.

Ptačí zob v hlavní roli - aspoň dokud nejmenší spí

Adventní kalendář z dosahu zvědavců podkroví krásně dodekoroval.

Na prosincovou PechaKucha Night v Liberci jsem se těšila od prvního ohlášení akce. V Praze jsme byli za celý rok také několikrát, pokaždé jsme se ale zapomněli včas domluvit na předání videa z výročí. Na Vánoce to tedy vyřešila Jana Bušková sama a nám tak přišlo nádherné překvapení. Vůbec byly ty letošní Vánoce krásné, poklidné i bohaté.
A na závěr roku přišla ta nejlepší zpráva - manžel má všechny výsledky v naprostém pořádku a co víc, některé i lepší než dosud. Já si tím jen potvrdila poznání předchozích let, protože ač vypadá něco zoufale a bezvýchodně, vždy to má svým způsobem dobrý konec. Jen nějaký čas trvá, než jde vidět a spočívá v něčem úplně jiném. A já jsem za to, kde teď jsme, strašně moc vděčná!

Jestli je den, který může nabíjet na několik měsíců dopředu, bylo to pro nás právě 10. výročí.