Ach ta rána

Nejraději mám mrtvolná rána. Je po šesté hodině a s Tondou nehne ani pár volů (dosaďte dva libovolné obličeje). Pro mě dobrá zpráva, že mohu ze šuplíku vyndat oblečení, jaké chci, a to mu obléct, aniž by dal najevo, že je vzhůru. Většinou to obnáší ho i odtáhnout v náručí s bačkorama na břiše celé patro dolů na snídani. Tam ho posadím a během minuty dojde k zázračnému probuzení usměvavého kluka.

A pak jsou tu rána skočzokna 

Rána, kdy je špatně prostě všechno. Špatné je už jen to, že jste dožili rána, na kteréžto zjištění vám stačí minuta. Špatná je jakákoliv otázka i dotek. Vy jste špatná. Vlastně jste ta úplně nejhorší. Špatná je barva trenýrek i ponožek, vůbec jejich existence způsobuje utrpení - vaše, protože musíte poslouchat řev, který by probudil ulici a vy se musíte tvářit, že tohle snad babičku ani tetu nevzbudí a bylo by fajn, kdyby nevzbudil Josefa.
Marně. Tonda hlasitě ječí, Josef kňučí "ci ma-lit" a vy tedy mazlíte v náručí nejmladšího, do toho zalejváte čaje, mažete svačiny, posloucháte, kolik dlužíte na kapesném nejstarší a k tomu všemu prostřední usiluje o váš život.
V sedm hodin se na úzké chodbě mačká celá vaše rodina. Hledají se čepice, rukavice, správná autíčka, pak se vás to prostřední škvrně chytne kolem pasu, tentokrát vás nechce rozdrtit na kaši, ale láskyplně obejmout a se zářivým a sladkým úsměvem políbit na rozloučenou. Potom se za třemi členy vaší rodiny zabouchnou dveře a připadáte si jako Herkules.
Nebo taky vyšťavený citron.

Přeji co nejhezčí páteční ráno!