Hana

Někdy je načasování shůry neobyčejně důvtipné. Třeba telefon od primáře v neděli odpoledne s výsledky, že bude potřeba další operace, nástup nejlépe hned v pondělí. Aha, to vlastně ještě není to načasování. Načasované bylo nejspíš nachlazení a kašel, který jsme ještě bezezbytku nepřekonali. Díky tomu se nástup do nemocnice manželovi odložil o týden a my tak stihli několik měsíců předem plánovaný koncert.

* Je to zrovna rok, co jsme byli na Arakainu s Lucií Bílou. Anežka nás odmítala pustit z domu, že musí jít také. A my jí Lucii Bílou slíbili, až bude vystupovat blíž. *

Anežka byla skvělá, hltala vše (a my s ní) a nedočkavě poskakovala na sedadle, když si vzpomněla na uložené růže, které nechtěla propásnout předat. Ve mně ti čerti šili chvilkami také, to když jsem si vzpomněla na připravené otázky v kabelce a přislíbený rozhovor po skončení koncertu.

Jen jsem vůbec nečekala, že si mě Lucie, tedy už převlečená Hanka, odvede rošťácky do své šatny za ruku. Že se tak hezky rozpovídá a při mém nezdaru s technikou mi dá pro povzbuzení pusu do vlasů. Bylo to tak příjemné a milé vyprávění, že jsem měla chuť ji pohladit po vlasech, a když jsem se zmínila nahlas, bezevšeho mě objala.
Nejintenzivnější zážitek si ale přesto odnesl manžel, na kterého během dne dolehly obavy z další operace. Potřeboval obejmout, dát si s někým panáka a slyšet, že to bude dobrý, a to všechno mu spontánně Hana dala. I vlastnoručně vyrobený růženec, který už má skutečně čestné místo na stolku vedle nemocniční postele. Vidím to dojetí v jeho očích ještě teď. A především odhodlání, že teď ta operace prostě musí dopadnout dobře.