Tatarák, pár schodů, houby a kešky

Rozhledny mám moc ráda. Svůj podíl na tom mají i tety, které mě proháněly po jizerských hřebenech v dobách, kdy mí spolužáci jezdili k moři a vykrmovali tamagoči. Asi proto se mě pak manžel rozhodl na rozhledny sbalit (uznávám, ta prodleva ze základní školy k chození nebyla zrovna moc dlouhá). Ostatně na rozhledně jsme se i brali.

U rozhledny parkovalo staré Mini, nešlo odolat

Kamarád nás teď vytáhl na Libereckou výšinu, o které jsem snad ani neslyšela. Dokonale ukrytá rozhledna přímo v Liberci, čerstvě po rekonstrukci. Restaurace s jídly za lidovku, tři značené pěší okruhy s délkou od 40 minut do cca 3 hodin. Krásný les všude kolem a výhled na Liberec. Jak kamarád zkonstatoval, ušli jsme 50 metrů a byli na rozhledně, najedli se, zahoubařili i zakeškovali.

Za tyhle roky jsem asi poslední člověk, který by mohl dělat cestovatelského průvodce, což ostatně dokazuje příspěvek v neděli ráno ve chvíli, kdy se po krásném týdnu počasí totálně zkazilo.

Nicméně Liberecká výšina za návštěvu stojí, i kdyby to bylo jen na otočku. 

Zvenku trochu hrad a v široké věži dřevěné schodiště po obvodu kamenné zdi. Tímhle interiérem jim odpustím i tu kýčovitou rakev na začátku stoupání a vůbec výzdobu á la šibeniční vrch, i když se jedná o rozhlednu vcelku mladou, dokončenou roku 1901.