Smysl pro detail

Tonda má v naší domácnosti vykrystalizovaný smysl pro detail nejvíc. Přemýšlím, nakolik je vhodné fotit jeho spodky, ale s jeho svolením vložím. Takhle jsem mu šuplík nakomínkovala možná někdy před rokem. Mění se sezóna, děti rostou, není to má záliba, druhý den vypadá šuplík jak po výbuchu: dnes je den lepší na červené spoďáry než na modré, které jsou na vrchu, známe to všichni. (Vyjma mužů, kteří si prádlo kupují od opuštění domova ve stejné barevné škále funebráckého auta, až do doby své poslední jízdy v něm.) Jen Tonda jede pořád ve stále stejném módu ukládaní. Po mně to teda nemá...




Na podzim si máma pořídila do chodby koberce. Na koberci se nesmí stát v botech, boty se musí zouvat u dveří. Jasné.
Tonda má svůj rituál. Ráno se plíží kolem zdi, jenom aby na koberec nestoupl jak bosou nohou, tak nedejbože bačkorou. Oblékání do školky? Jedině bosýma nohama na studené dlažbě - přímo u dveří na jediném kousku bez koberce, aby každý, kdo se jde ráno chystat, ho těmi dveřmi sejmul. Na koberci se totiž nestojí a tečka.

Jeho perfekcionismus má opravdu mnoho podob. Ta nejvíc neškodná se zdá být ta verbální. Zatím. Dávám tomu ještě tak 5 let. Příklad ze školky, kam jsem si odpoledne přišla pro kluky, ale byl to spíš jeden kluk a jeden čaroděj nebo co.
Tonda máchající rukou: "Ať je z tebe žába!"
Paní učitelka: "Ty bys chtěl doma ropuchu?"
T: "Nee."
Pí uč: "Kdo by ti vařil... k obědu bys měl jenom mouchy..."
T: "Vožužlaný."
Aby bylo jasno.

A jeden příklad za vše, když jsem se snažila vypadat zas jednou hezky - kadeřnice se opravdu snažila, aby mi nějaká z těch poctivě nakroucených kudrlin na vlasech vydržela déle než hodinu - ideálně tak přes noc bych potřebovala...
Tonda večer znaleckým pohledem, když mě uviděl poprvé: "Tohle jsou ty kudrnky? A proč je nemáš i nahoře?"
Díky kámo.