Pan Slušný

Uklidil si po sobě puzzle do krabičky a usnul na posteli.
S ničím se příliš nemaže. Na vše má odpověď takovou, že se člověk musí smát nebo slabší povaha brečet. Půjde obědvat? "Ne, já teď nemám hlad, děkuju." Nebo jeho: "Promiň, já jsem nechtěl. Omlouvám se."
Nejvyšší level nasazuje při dokazování, jak má na můj výstřih stejný nárok jako táta. Vlastně to zkouší oba kluci. Nepomohl ani oblíbený manželův argument, že má na mě na rozdíl od nich papír. Tonda si obratem vytvořil svůj "Povel na ošahováňi". Josífek se mě pak snažil přesvědčit o tom, že je také můj manžel, posléze slevil na "i syn může ošahovat". (Ty patvary mimochodem dovádí taky k dokonalosti.)
Před pár dny jsem Josífka přistihla nad stolem s tužkou v ruce - už tohle je neobvyklé. Pro představu jeho čtyřletých dovedností: Nad mým portrétem ze školky jsem si všimla až po týdnu, že nejde o oči, nos a velkou pusu, jak jsem se mylně domnívala, ale celou postavu a tři puntíky kolem.
Ale zpátky ke stolu. Na papír napsal pár písmenek, co zná, a hrdě mi donesl své povolení. Jasně, povolení k mému ošahování, jak jinak.
Pro klid sociálky mohu říct, že přes vrchního samozvaného matrikáře amatéra neprošlo ani to.