Když se plní sny

Ani o tenhle skoro vánoční příběh bych neměla náš občasník ošidit. Začal vlastně už loni, když se Tonda dozvěděl o existenci garáže pro jeho oblíbená autíčka. Kdo má kluka, pravděpodobně byl svědkem toho, že ačkoliv jsou v dosahu hračky jen po starší sestře nebo případně jen hrnce z kredence, jezdí se po zemi vším, co ani nemusí mít nutně kola. A když to pak ta čtyři kola má, je to rajc úplně nějvětšího stupně. Na vyšší příčce už jsou jenom prsa.
A teď si představte, že se blíží Vánoce a všichni moc dobře víte, že garáž by byl úplně nejvíc nejlepší dárek. Jenže taky vidíte tu nechutnou cenu. Zkrátím to. Garáž prostě nebyla v našich možnostech i s ohledem na ostatní děti.
Letos ale najednou náhodou objevíte soutěž, kde se hraje přesně o tuhle garáž. A co víc, ještě o daleko větší (a ač je to nepředstavitelný, ještě jednou tak dražší). Nadchnout toho sviště k výtvarnému počinu do soutěže nebyl problém. Naopak jsem s němým úžasem sledovala, jak si ke své rozdělané práci sedá (mno spíš lehá) každý den na hodinu i víc. Týden v kuse. Věřila jsem mu.
O to větší radost jsem měla, když jsem se dozvěděla, že vyhrál druhé místo - přesně tu svojí vysněnou garáž z minulého roku.

Pak začala ta další legranda. Kurýr byl neuvěřitelně rychlý a obří krabice se nám tu objevila hned druhý den. V rodině muselo proběhnout hlasování, jestli garáž předat až pod stromečkem nebo dřív. Výsledek hlasování je zjevný, ale také se mi nechtělo mu jen tak mezi řečí předat krabici v takové hodnotě.
A tak si musel počkat. Zlá, zlá matka mu strčila oznámení o výhře až do adventního kalendáře. První den dostal Josífek autíčko. Další den dostala Anežka pouzdro. Až třetí den Toník lísteček....
Radost je slabé slovo a popsat se dá stěží. Fotky by ale mohly pomoct.

Ano, ano, i moje je taková, když tu o to svorně zakopáváme.