Marod

Před týdnem touto dobou. Naše klasická každoroční hospitalizace. Bez ní by to ani nebyl kompletní rok s Josífkem. Personál místní maličké nemocnice si není těžké pamatovat - jsou to prostě stále stejné tváře v čele s báječným panem primářem. I opačně jim stačí naše jméno a ví naprosto přesně čí jsme, co jsme nebo kde bydlíme. Josífek sice nejevil známky, že by se chtěl kámošit, nakonec stejně skončil v primářově náručí a vůbec nevypadal nespokojeně. Spíš naopak. Na blbinky ho užije. A mě jen děsí, že ani při prodloužené době na antibiotikách nevidím v dýchání změnu.