Ke spoustě věcí jsem si musela dozrát a cestování je jednou z nich. Abych se tolik nebála, přišlo mi jako fajn nápad mít s sebou Anežku hned z několika důvodů. Co se narodili kluci, máme času spolu opravdu málo. Spát do postele k nám už dávno jako jediná nechodí, za to čím dál častěji poslouchám, jaký kluk ve škole se jí líbí a jaký jí zlobí. Ve škole to šlo přímou úměrou k tomu dolů. Přesto mě dokáže drtit pěkně dlouho, když si chce povídat jen v angličtině. Z jejích pěti slovíček je schopná poskládat takřka cokoliv. Zatímco se mi protáčí závity nad přesným zněním slovíčka, které po mě zrovna chce, Anežka jen pohodí lokýnkama, z pivovaru je rázem beer bar a je vymalováno.
Motivačně (pro nás obě) jsme se tedy doma rozhodli, že si uděláme výlet trochu větší. Na moje poměry v životě druhý největší. Dámskou jízdu do Irska za kamarádem s rodinou.
Největší strach jsem měla už jen ze samotného letiště. Plán zněl, že se před Anežkou nebudu moct bát. Ovšem né že bych se ho úplně držela. Na letišti na nás byli přitom všichni moc milí a na tom Dublinském nás pobavil celník, když se snažil Anežku oslovit jménem. Dal tomu statečně dokonce tři pokusy.
Pět dní v Irsku jsme si maximálně užily. Vybrat jen hrstku fotek je nadlidský úkol, navíc takové tu na blogu znovu jen tak mít nebudu. Zkusím to průběžně...
Žádné komentáře:
Okomentovat