Upálená

Každý rok, jen co absolvuji první výlet na slunci, spálím se. Za ty roky bych si z toho mohla vzít už ponaučení, zatím z tohoto souboje s prvním letním sluncem ale odcházím pokaždé leda jako mistryně Jana Husa.
Třeba na výročí svatby před třemi lety jsem se spálila tak, že jsem měla vypálené plavky šaty nešaty. Letos, když už jsem si říkala, jak se opaluji krásně zvolna, navíc mám teď už i ten přírodní opalovací krém, který bych v případě ohrožení jistě včas použila, nemůže se mi stát, že se ještě spálím. Takže hned druhý den, zatímco jsme šli po poledni mrknout na vyhlídku, se mi podařilo ugrilovat si ramena do nepřehlédnutelné červené barvy tak krásně rámující bílý obrys tílka. Upozornila mě na to až máma po návratu domů. A mně trvalo pěkně dlouho si vzpomenout, kde jsem k tomu přišla, když bylo většinu dne pod mrakem, polovinu dne jsem měla na sobě mikinu, navíc jsme se pohybovali víceméně jen pod stromy. Ne, sluníčko si mě muselo najít. Následující den jsem šla totiž na svatbu kamarádky.

Ze svatby nemám neuvěřitelně ani jednu fotku. Byla jsem tak na měkko, že mě to pak už ani nenapadlo. A doma zatím muž hlídal sám statečně 4 děti.